Proč bychom se netěšili‚ když nám pánbůh zdraví dá...

Tisk


web hit counter




visitors counter



TOPlist

>

WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Uvedená práce (dílo) podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko

 

HVĚZDA JIHOČESKÉ OPERNÍ SCÉNY NA WEBU
(Virtuální pomník Stanislavy Součkové)

Sopranistka Stanislava Součková (1923-1997), čestná občanka Velimi, jíž režim znemožnil kariéru na první scéně, je asi jedinou uměleckou osobností našeho regionu, která se im memoriam dočkala samostatných webových stránek. Postaral se o to její syn Pavel Ryšavý. Snad proto nejsou internetové stránky (www.stanislava-souckova.wbs.cz) zatížené patosem a návštěvníkům přinášejí mnohá příjemná překvapení - čtení, hudbu i fotografie... Zdá se, jakoby se hmatatelných poct pěvkyni dostalo až v tomto století. Roku 2002 vyšla velice pěkně vypravená životopisná kniha Dagmar Blümlové, o rok později následoval pod názvem "Samozřejmá" i první kompaktní disk složený z archivních rozhlasových nahrávek. "CD vystihuje technickou virtuozitu, barvitý půvab i přirozenou výslovnost nedoceněné koloraturní sopranistky. Její repertoárové rozpětí od operety až po Smetanovu Libuši (!) zůstává ojedinělé," napsal tehdy v Reflexu hudební publicista Jiří Černý. Kniha, CD i web jsou potvrzením, že Stanislava Součková, její umění i život jsou i nadále inspirující. Proto je případný i citát z první stránky internetové prezentace: "Největší mi bylo odměnou, jestli jsem někomu udělala radost, potěšila v zármutku, inspirovala k následování".

(V. Sládek - Kolínský týdeník Pres č. 13 (28. 3. 2006)

„Vysoce muzikální! Velmi příjemný, ve všech polohách dobře zvučící hlas, který pěvkyně výborně ovládá od skvělých pianissim až po hlaholící forte v Traviatě. ... Zejména s postavou Mařenky se sžila jako málokterá pěvkyně. Zde používá všech výrazových prostředků svého vřelého srdce, od jímavé prostoty a dobře zně­jícího nižšího rejstříku až po krásně vyklenutý zvuk výšek. Zřetelně, ale nenásilně vyslovuje a její mezzavoce jde k srdci. Jedním slovem: po všech stránkách zna­menitý projev. ... Věřím, že se s Mařenkou Stanislavy Součkové setkáme na některé naší velké operní scéně. "

 Pravoslav Sádlo, 1954


 

„Začínala jako subreta karlínské zpěvohry, ale pražské obecenstvo ji poznalo i jako koncertní pěvkyni, interpretku oratorních partů a nejedné premiéry soudobých písňových cyklů. ... .Zvládla styl bachovských kantát, mozartovských koncertních árií i prostotu písní Janáčka, Martinů, Nováka, Ebena. Nebyla to odvrácená tvář umělcovy duše, která dokázala dát Čardášové princezně či Heleně z Polské krve lehký šarm a líbeznou koketnost. Její výrazový rejstřík je prostě bohatý a tvárný. Úspěch není dán jen vzpomínkami publika, ale především stálou hlasovou svěžestí a neutuchajícím pěveckým umem."

Václav Žilka, 1982

STANISLAVA SOUČKOVÁ
Rudolf Rouček, (Zápisník Jihočeského divadla, r. 1969)
 
Státní vyznamenání obdržela Stanislava Součková právě v době, kdy stojí na vrcholu svých uměleckých sil. Nic víc to nemohlo přesvědčivěji dokázat než její Libuše, kterou zpívala při slavnostní premiéře v roce 1969 u příležitosti 50. výročí Jihočeského divadla. Libuše Stanislavy Součkové je logickým dovršením plodné dráhy umělkyně, pro niž se stal dramatický výraz neoddělitelnou součástí technicky dokonalého přednesu. A právě toto sepětí umožňovalo vždy Stanislavě Součkové obsáhnout skutečně široké pole různých úloh – od čistě koloraturních, které bývaly dlouhá léta její nejvlastnější doménou až k úlohám lyrickým a dramatickým.
Svůj jevištní křest si Stanislava Součková odbyla na prknech Národního divadla v Praze, kde vystoupila v úloze Janíčka v Novákově Dědově odkaze pod taktovkou Zdeňka Chalabaly, dále zde vystoupila pohostinsky několikrát jako Esmeralda Prodané nevěstě. Také zpívala dvakrát Olympii v Offenbachových Hoffmanových povídkách na scéně Velké opery 5. května. Jako aspirantka AMU nastudovala Rosinu v Rossiniho Lazebníku sevillském, s níž poprvé vystoupila na školním představení v Disku, další rolí byla Mařenka, kterou poprvé zpívala 13. 5. 1952 opět na školním představení AMU, tentokrát v karlínském divadle. Poněvadž se vedle skutečného pěveckého talentu projevil u Stanislavy Součkové již záhy také herecký projev, nabídl jí Jiří Frejka angažmá v karlínském divadle.
Od sezóny 1961–62 se stala Stanislava Součková přední členkou operního souboru Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Za dobu svého působení zde vytvořila řadu významných rolí. Vzápětí po svém příchodu vstoupila do repertoáru jako Rosina, Gilda a Michaela – k těmto rolím se vrátila ještě jednou v nových nastudováních. Rosina v Lazebníku sevillském je operní úlohou, kterou zpívala Stanislava Součková dosu nejčastěji – naposled (po čtyřiašedesáté) se souborem Národního divadla 1. listopadu t.r. v Tylové divadle. Právě Rosina se stala jedinečným důkazem pěveckého mistrovství Stanislavy Součkové, která také výborně vystihla styl italské buffy. Její hravá staccata jsou opravdovým požitkem a její pěvecký výraz se spojuje v naprostou jednotu s jevištní akcí. Stanislava Součková však přitom vystihne pravou míru komické nadsázky a nezůstává nic dlužna skladatelovu hudebnímu zápisu. Vedle Rosiny se též výborně uplatnila jako Norina v Donizettiho Donu Pasqualovi i jako paní Fordová v Nicolaiových Veselých paničkách Windsorských.
Gilda v Rigolletu otevřela galerii verdiovských postav Stanislavy Součkové. Brzy k ní přistupila Violetta, která se stala další životní rolí Stanislavy Součkové. Součková spojuje otřesnou tragédii Verdiho hrdinky s nenucenou grácií a půvabem oslňující hvězdy pařížských salónů. Ukázalo se, jak dovede Součková mistrovsky akcentovat všechny dramatické polohy role, a to i v nejvypjatějších místech, kdy zvládá koloraturní part s naprostou samozřejmostí. Jistota tónu a precizní výraz spolu s uměleckou zodpovědností nedovolují nikdy Stanislavě Součkové povyšovat se nad hudební zápis a vnášet do výkonu sebemenší velkooperní manýry. Uměleckým cílem Stanislavy Součkové je interpretovat vždy beze zbytku verdiovskou postavu a proto se stala její Violetta opravdu výjimečnou kreací. Jestliže Violetta i při skutečně dramatických polohách bývá ještě počítána do sfér koloraturního oboru, již další verdiovská úloha – Leonora v Troubarourovi – je doménou dramatických sopránů. Technická dokonalost umožnila Stanislavě Součkové hravě se vyrovnat s koloraturními pasážemi i dynamickými přechody, její Leonora je navíc postavou velkého dramatického oblouku – z bezprostředního okouzlení právě probuzeného citu roste v ženu zmítanou vášnivou láskou i hereckým odhodláním. Také další z galerie verdiovských úloh – královna Alžběta v Donu Carlosovi – je skutečně dramatickou postavou. Její charakteristika obsáhne tragickou velikost postavy s vřelou jímavostí i strhujícím prožitkem. Součková dokáže rozvinout vokály od nejjemnějších pianissim až k mohutné zvukové gradaci. Poslední v řadě verdiovských postav je Amelie v Maškarním plesu – úloha, kde se opět podařilo Stanislavě Součkové se zdarem uplatnit široké výrazové rozpětí.. Znovu se potvrdilo, že její tvárný hlasový materiál obsáhne beze zbytku všechny polohy role. Po bok verdiovským postavám se staví i další nesmrtelná úloha operního repertoáru – japonská gejša Čo-Čo-San, titulní postava Pucciniho Madame Butterfly.
Další výraznou oblastí pěveckého umění Stanislavy Součkové je operní tvorba Wolfganga Amadea Mozarta. Nejprve zpívala na koncertním provedení Servilii v Titovi, dále to byla Zerlina v Donu Giovannim a Královna noci v Kouzelné flétně, kterou zpívala v řadě našich divadel. Součková si byla plně vědoma dramatických poloh této role, kterou neustále propracovávala. Nechtěla se proto spokojit pouze s odvedením technické stránky a odmítla interpretovat roli čistě „kiloraturně“. Vedle Královny noci zpívala Součková v českobudějovické inscenaci Kouzelné flétny také Paminu. Stejně dokonale se uplatnila i jako Konstance v Únosu ze sereillu. Tuto roli studovala pro Národní divadlo v Praze (1984) a znovu pro českobudějovickou inscenaci. Těžko bychom dnes hledali pěvkyni, která by zvládla náročný koloraturní part Konstance s takovou technickou bravurou a dramatickým výrazem. Úspěšnými rolemi Stanislavy Součkové byly ovšem i další zcela rozdílné postavy – v jihočeské opeře nastudovala také Šamachánskou carevnu v opeře Rimského Korsakova Zlatý kohoutek, matku v Suttermeisterově opeře Černý pavouk, Mariken v Hrách o Marii Bohuslava Martinů, z Janáčka Káťu Kabanovou, z Dvořáka titulní roli i 1. žínku v Rusalce a v poslední době Julii v Jakobínu, kde zaujala především vnitřně strhujícím prožitkem. Zvláštní kapitolu tvoří úlohy smetanovské. Nejčastěji zpívala Mařenku (šedesátkrát), kde právě dokonale odlišila všechny polohy role, které skloubila ve vzácně vyváženou syntézu. Dále to byla Barče se skvělou „Skřivánčí písní“, jedinečná Karolina ve Dvou vdovách a nakonec úloha poslední – kněžna Libuše. Libuše Stanislavy Součkové spojuje dívčí něhu a vroucí cit milující ženy s majestátností kněžny v tak úchvatné podobě, že se rázem přiřadila k našim nejpřednějším představitelkám této role. Vyzdvihla lyricky vroucí polohu této nesmrtelné postavy, nezůstala však nic dlužna ani přesvědčivému patosu Smetanova díla, který dostává v jejím provedení skutečně lidský obsah.
K celkovému hodnocení její činnosti patří i řada pohostinských vystoupení – v Národním divadle, zpívala mnohokrát Rosinu, třikrát Violettu, čtyřikrát Královnu noci dále Konstanci a Barče; v Brně Mařenku a Leonoru v Troubadourovi; v Bratislavě Gildu, Violettu a Královnu noci; v Košicích Violettu; v Liberci Violettu, Leonoru, Mařenku a Královnu noci; v Ústí nad Labem Violettu; v německém Meiningenu zpívala pohostinsky také třikrát Violettu a na zájezdě Jihočeského divadla dvakrát Mařenku.
S divadelní činností Stanislavy Součkové souvisí i bohatá činnost koncertní. Intenzivně spolupracuje i s naším rozhlasem, kde vedle árií a průřezů operní i operetní tvorby nazpívala i řadu kompletních nahrávek. Z oper připomeňme Gildu v Rigolettovi, Aničku v Nicolaiových Veselých paničkách windsorských, Jelenu v Zajcově opeře Nikola Šubič Zrinskij, Amandu ve Vranického Oberonovi, Anežku v Ostrčilově Poupěti, Sirénu v Dvořákově Armidě, Mussetu v Pucciniho Bohémě, Madaleine v Adamově Postilionovi z Lonjumeau, Servilii v Mozartově Titovi a paní Zvonkovou v Mozartově Divadelním řediteli. V průřezu Julii v Gounodově opeře Romeo a Julie.
Jak je vidět, činnost Stanislavy Součkové je opravdu bohatá, svými výkony, které patří ke skutečně mistrovským kreacím na poli naší operní kultury přispěla i k reprezentaci Jihočeského divadla.

TOPlist optimalizace PageRank.cz